Alén Diviš

Galerie Navrátil 12. 11.–21. 12. 2018

Kurátor | Galerie Navrátil

Alén Diviš (1900 – 1956) se narodil v rodině správce statku v Blatě u Poděbrad. V Praze vystudoval gymnázium a poté navštěvoval několik uměleckých škol. V roce 1926 odjel do Paříže, kde studoval na École des Beaux-Arts, ale také u Františka Kupky. Stýkal se s J. Zrzavým, Františkem Tichým, B. Martinů, Toyen, J. Šímou a dalšími Čechy žijícími v Paříži. Kromě drsných pustých krajin tehdy ve svých obrazech realisticky zpodoboval lidi z okraje společnosti.

Alén Diviš: Hlava černocha, 1937

Alén Diviš

Dozrává-li dílo, dospívá-li k plnosti a úplnosti, vzniká možnost uvažovat o něm jako o celku. Až dosud bylo možno sledovat jeho jednotlivé stránky, a vztahy „ven“, nyní je můžeme pojmout v celku a podívat se dovnitř. Protože teprve v dozrávání a v celkovém pohledu se tvorba osamostatní natolik, že odhodí navěšené vztahy a nálepky, které nabrala během svého vývoje. A k tomu napomáhají i autorské výstavy, s více či méně retrospektivním zaměřením. Stojíme teď ve výstavních prostorách galerie a jsme obklopeni tvorbou akademické malířky Dany Puchnarové. Podoba těchto obrazů, kreseb, grafik a objektů je věcná i mediální, srozumitelná i nesmyslná, názorná i racionální a lze jimi, těmito artefakty, vyjádřit prakticky všechno, neboť zde není překážek a hranic mezi skutečným a neskutečným, vážným a komickým, starým a novým. S vědomím tohoto univerzálního významu tvoří Dana Puchnarová stylem, v němž se jí zalíbilo a jemuž se věnuje zcela profesionálně. To myslím s naprostou vážností, protože existuje mnoho profesionálů, jejichž charakteristikou je výrazný amatérizmus. A není to jen ve výtvarném umění.

Tvorba Dany Puchnarové, která je tu ve stručném, ale o to pečlivěji připravovaném výběru prezentována, jí představuje jako umělce širokého záběru a různorodých postupů. Její cesta dovnitř, k sobě, osobní kladení existenciální otázky má své předchůdce v dějinách českého umění. Za všechny bych tu mohl jmenovat například Josefa Váchala, Jana Zrzavého, ze současných třeba Václava Boštíka, Karla Malicha nebo Zdeňka Berana. Ve formální rozrůzněnosti Puchnarové tvorby, jakoby bezčasé, proudící v jediném bodě, se stále rodí napjaté hledání nového, posun autorčiny pozice. Nestará se o vnější souvislosti, o časové vnější podoby. Jejím zájmem je vnitřní integrita díla a z ní pevně vyrůstající síla odpovědi.

Doporučoval bych každému návštěvníkovi této výstavy, aby při její prohlídce nespěchal, aby se zastavil v tom věčném každodenním shonu. Díváme-li se na tyto artefakty, nemůžeme nevidět, že ony subjektivní proměny každodenního jsoucna jsou mnohem významnější, než se zdá při letmém pohledu. Netvrdím, že vystavené exponáty musí nutně na každého působit způsobem, který jsem se snažil popsat, a troufám si říci, že ani Dana Puchnarová nemá velikášské ambice všechny potencionální diváky „dostrkat“ k jedinému výkladu a vnímání svých artefaktů. Jsem si však jistý jednou věcí. Že chce skrze cestu pokorného vnímání svých obrazů a kreseb každému z nás ukázat ztišenou cestu pro pochopení řádu a smyslu našeho vlastního bytí.

Lucio Fontana ve svém Bílém manifestu napsal: U primitivních lidí byl vším pocit. Pocit z neznámé přírody, hudební pocity, pocity rytmu. Naším záměrem je rozvinout tuto původní činnost člověka. A to Dana Puchnarová vlastně celý život dělá.

Vlastimil Tetiva při zahájí výstavy

Alén Diviš

2. 2. 1927 narozen v Nedašově u Valašských Klobúk
1942 nastoupil do učení u malíře Václava Krupanského
1949 – 1954 studoval AVU v Praze v sochařské škole prof. Jana Laudy
1951 sňatek s Evou Brýdlovou
1952 narození dcery Evy
1968 zraněn po střetu s vlakem
1973 sňatek s Hanou Korbelovou
14. 8. 1975 umírá v Praze
Od roku 1952 vystavuje na společných výstavách, účastní se sochařských sympozií a pracuje na realizacích do veřejného prostoru